Výšlap na Šimonku byl náročný, ale zdaleka ne tak, jako následná jízda po hřebeni. V absolutní tmě, pod střechou z obřích listnatých stromů se klopýtáme po cestě plné šutrů a klacků. Občas nějaká větší kláda, louže, případně potok. Kdybych na garminu neviděl, že se pomalu, ale jistě, šineme pořád dál po trase, vsadil bych se, že se točíme v kruhu....
O co později jsem včera usnul, o to dřív jsem dnes vstával. Když jsem se vysoukal ze spacáku, byla ještě tma. Na připravený bike jsem nasedl něco po páté. Čekalo mě stoupání na Skalisko. Nic složitého, vlastně příjemná stezka skrz borůvčí a kosodřevinu. Cestou míjím čerstvě probuzenou Andreu. Nečekám na ni, ona mě stejně dojede.
Ráno vyrážím jako první. Trasa vede nádherným, ale náročným terénem. Většinu doby se dá po úzké hřebenovce jet. Snídám ostružiny s malinami. Na lesních plodech si pochutnávám od prvního dne, dnes jsou to však doslova orgie. Pravidelný přísun vitamínů mi svědčí, navzdory náročnému profilu se mi jede fakt dobře.
Třetí den bývá prý krizový. Možná proto jsem ráno zaspal a na trať vyrazil až jako druhý po Jirkovi. Začátek byl nádherný, trasa vedla přes rozlehlé louky, hustým lesem po úbočích hor. Nic náročného, začínal jsem ale mít docela hlad a navíc bylo čím dál větší horko. Spása nesla jméno Podkriváň. Docela velká dědina přímo na cestě. Tam musí něco...
Vstávám po páté a v půl šesté už sjíždím z hřebenu dolů do údolí. Jedu s Jirkou, zkušeným mílařem. Jirkovi je o deset let víc než mě, na výkonu to ale vůbec není nijak znát. Do kopce šlape stejné tempo jako já. Včera při večerním výšlapu na Tribeč nijak nezaostával.
Celá akce začala netradičně. Po nezbytné registraci a seznámení s hlavním pořadatelem Alešem, společnou večeří. Podávali se jednoduché zapečené těstoviny, ale bylo to hrozně příjemné. Jídlo sbližuje. Druhý den ráno v osm se odstartovalo. Do terénu nás nakonec vyrazilo asi padesát.
Začnu od konce. Sedím ve vlaku z Košic zpátky do Prahy. Projíždíme Popradem, před očima mi defilují majestátní štíty Vysokých Tater. Uff, to je výška. O kus dál se na opačné straně rýsují Nízké Tatry. Uvědomuji si, že ještě před týdnem to byla jediná dvě slovenská pohoří, které jsem znal a navštívil. Teď už je to jiné, právě jsem na...
Na tuhle akci jsem se těšil již od zimy, kdy jsem se úspěšně přihlásil. Bylo mi jasné, že 200 hard pojedu nonstop. Zvládnu to ale? Taková vzdálenost a to převýšení. Ještě nikdy jsem bez zastávky nic podobného nejel. Nějak to dopadne...a dopadlo. Do cíle jsem dorazil krátce před čtvrtou ranní. Unavený, ale v euforii.
Musím se přiznat, že navzdory důkladné přípravě jsem s blížícím startem Milí cítil vzrůstající nervozitu. Celodenní ježdění s přespáním venku v přírodě jsem si sice o víkendu bez potíží vyzkoušel, s několikadenním závodem to ale nejde srovnávat. Na start jsem tudíž přijel s plnou hlavou obav. Nakonec jsem šťastně odstartoval a hned po pár...
Na kole jezdím rád od dětství. Nikdy, ale nijak organizovaně. Kolo, obyčejné trekingové, pro mě vždy bylo hlavně dopravním prostředkem z práce a do práce po zpevněných cestách. Před dvěma roky mi zničehonic ruplo v hlavě. To co moje žena nazývá krizí středního věku, bych já nazval poblouznění bikepackingem.