Moje sólojízda
Stejně jako loni jsem se přesně týden po skončení Meandru 195 MTB vydal na trasu, abych na vlastní kůži okusil co jsem to vlastně zase vymyslel za šílenost. Přestože jsem jednotlivé částí v průběhu dubna a května projížděl, a to i opakovaně, z vyprávění finisherů vyplynulo, že se podmínky na různých místech změnily. A to rozhodně ne k lepšímu...
Od Kůlny jsem vyrazil přesné v 8.00. Začátek byl takový jaký jsem ho chtěl mít. Promenádní Burešovka je prostě nádherná cesta. Rozčarování přišlo záhy při prudkém výjezdu z lesa na louku. Copak o to, louka byla čerstvě posekaná. Kromě toho na ní, ale zemědělci vylili nějakou močůvku. Uprostřed toho šíleného smradu jsem navíc zjistil, že jsem doma v ledničce zapomněl oba bidony s vodou. Docela nepříjemnost.
Řešení jsem nešel v kontejneru na plasty v Halounech. Lahev od sirupu perfektně zapadla do košíku. O vesnici dál mi ji jedna hodná paní vymyla a naplnila. Mohl jsem tudíž v klidu uhánět dál. I když uhánět. Měl jsem sice výhodu, že nebylo vůbec horko, ale zase foukal nepříjemný protivítr. Zvlášť na otevřených částech trasy mimo les to fakt nejelo.
Na prvním mezičase v Zaječově mi došlo, že na svůj původní plán dojet do cíle do půlnoci mohu zapomenout. Měl jsem víc než hodinu zpoždění a převýšení na následujících 30 kilometrech mě rozhodně žádným optimismem nenabíjelo.
Úsek mezi Zaječovem a Dobříví mě vyloženě bavil. Líbil se mi už na jaře, kdy jsem z něj tedy odsekl jedno hnusný stoupání. Za to za Dobříví, to byl vyloženě vopruz. Přesně jak vyprávěla většina finisherů. Nejenom, že je to tam hodně do kopce. Těžké už samo o sobě. Ještě to tam rozryli lesáci jak armáda krtků.
To následná jízda kolem Padrťských rybníků stálá jako vždy za to. Příroda jak někde v Kanadě, jezdivé gravelové cesty. Co víc si přát. Bez Padrťských rybníků si nedovedu Meandr vůbec představit.
Stejně ikonická je i obrátka u kapličky pod Třemšínem. Letos se jela, respektive šla, z druhé strany. Osobně mi to nepřišlo zdaleka tak náročné jako výstup na Ostrý či stoupání za Dobříví.
Za Třemšínem to zase krásně utíkalo. Až do Nepomuku, kde jsem se chtěl marně zasytit ve zdejším Cyklo Brdy Nepál. Nakonec jsem byl vlastně rád, že mi odmítli dát cokoliv k jídlu. Aspoň jsem ještě za světla stihnul nepříjemný sjezd z Třemošné dolů do Obecnice, kde mi v hospodě u hřiště pohostili vynikajícím nakládaným hermelínem.
Louky za Obecnicí jsem si užil za šera a bylo to parádní. Příští rok sem pravděpodobně zavedu trasu v protisměru. Až k odbočce ze silnice do hlubokého lesa to jelo skoro samo. Pak začalo stoupání na Kuchyňku. Za světla a plný sil je to krásná cesta. Podél potoka chvílí po jedné straně, chvíli po druhé. Za tmy zůstane jen vzpomínka na nekonečný výstup. Když už jsem se ocitl konečně nahoře na hřebenu, nijak zvlášť se mi neulevilo. Jízdu po rovině totiž notně znepříjemňovaly všudypřítomné kořeny. Mám pocit, že za světla se jim člověk tak nějak líp vyhne. Za tmy přesně naopak.
Za Dobříší už to bylo dobré. Docházely mi sice síly, ale na hřeben nad Řitkou mi to uteklo překvapivě rychle. Ve sjezdu dolů k Berounce jsem si dával opravdového majzla. Rozsekat se kousek před cílem by byla vážně škoda.
Pomyslnou cílovou pásku jsem protnul v 03:19. Víc než tři hodiny poté něž jsem směle plánoval. Nějaký čas mi možná sebral zmiňovaný protivítr. Na trati mi také přece jen trochu chyběla přítomnost spolujezdců, kteří člověka namotivují k vyšším obrátkám šlapání.
Celkově mi trasa přišla těžší něž loni. Na druhou stranu byla asi krásnější. Už se těším na trasování příštího ročníku...