Podzimní víkend v Brdech

Podzimní společný víkendový výjezd jsem naplánoval na půlku října. Plán byl jednoduchý. V sobotu ráno se přesunout vlakem do Rokycan a do nedělního odpoledne se přes Brdy vrátit zpátky do Řevnic, respektive do Černošic.

Počasí bylo celý týden jak vymalované, přímo vybízející ještě i ke spaní pod širákem. Jako na potvoru se to zrovna v sobotu mělo zkazit. Drobný déšť samotný výjezd nijak neomezil, ale na nocleh jsme raději zamluvili ubytování v Jincích.
Z Rokycan do Brd je to ještě kus cesty "nezáživnou" krajinou. Naklikal jsem trasu na mapy.cz a doufal, že to nebude nějaká velká otrava. Nebyla, naopak. Některé polňačky lemované stromořadím byly vyloženě malebné, částečně jsme jeli i lesem. Asi za hodinu se před námi objevila cedule Trokavec. Vesnice proslavená svým úspěšným odporem k instalaci amerického radaru v Brdech.
Z Trokavce je to už co by kamenem dohodil k Padrťským rybníkům. Přijeli jsme k nim přímo z lesa a byli tudíž ochuzeni o výhled na celé široké údolí, který se nabízí, pokud přijedete od Skořice přes střelnici Kolvín. Zase jsme se ale mohli projet po hrázi Hořejšího rybníku a obdivovat statné duby i pohled na hladinu Dolejšího rybníku.
Od rybníků jsme to švihli po několika širokých lesních cestách na Nepomuk. Cestou jsme objevili pomník výsadkářů u lovecké chaty Václavky. Výborně zpracovaná informační tabule nás poučila o seskoku pětice českých parašutistů vyslaných z Anglie v roce 1942. Seskočili v širokém okolí chaty. Po přistání na zemi se nesešli a od té doby je provázeli jen samé nesnáze. Žádný z parašutistů se nedožil konce války.

Do Nepomuku jsme dorazili akorát na oběd. Vyhlášený stánek Cykloklub Brdy Nepál nezklamal. Za zdejší zvěřinový guláš by se nemuseli stydět ani v nějaké luxusní pražské restauraci. Však ona je odtud Praha co by dup. Ne ta stověžatá, ale druhý nejvyšší vrchol Brd. Vyšplhat na něj stojí opravdu za to. Není to rozhodně žádný pozvolný stoupák, ale hodně ostrý výstup vyžadující ten nejlehčí převod a nejvyšší úsilí.
To následující výjezd na Ťok z jižní strany je spíš mírně nakloněnou rovinou. On i samotný vrchol jako nejvyšší bod Brd vůbec nevypadá. Kdyby na rovinaté hřebenové cestě nebyla umístěna cedule, člověk by projel okolo a ničeho si nevšiml.
Na nějaké kochání krajinou stejně není čas. Pokud chceme v rozumnou dobu dojet do Jinců je potřeba šlapat co to dá. Pořád nám zbývá polovina, z celkových 80 plánovaných kilometrů.
Trasu se mi podařilo naklikat na jedničku. Střídají se snad všechny druhy povrchů a terénů. Profil se neustále vlní, vyloženě po rovině jedeme sotva pár stovek metrů. Naplno si zkrátka užíváme krásu centrálních Brd.

Do pivovaru Malý Janek projíždíme již za hluboké tmy s cílem se dobře najíst, spláchnout to čerstvým pivem, dát si teplou sprchu, a do růžova se vyspat. Sny si plníme vrchovatě. Kvalita jídla, piva a vlastně všech služeb daleko překonává mé očekávání. Tady jsme rozhodně nebyli naposledy.
Ráno stoupáme zpátky na hřeben. Skoro dvoukilometrový strmý výjezd nám dává zabrat. Aspoň, že se nahoře můžeme odměnit snídaní nafasovanou v balíčku. V plánu je dojet přes Knížecí studánky, Kytín, Skalku do Černošic. Pohodových 50 kilometrů. Jedeme slušným tempem jednoduchým terénem. Skoro pořád mírně z kopce. Po poledni máme odpracováno. Byl to skvělý víkend...